Promarnili jsme čas františkánských jubileí?

Rok svatého Františka a františkánská jubilea – byl to opravdu čas milosti? A dokázali jsme v něm naplnit své křesťanské poslání ve světě, který zažívá nové války, rostoucí chudobu i nejistotu? Nad těmito otázkami se zamýšlí o. Stanislav Jaromi. 

Období františkánských jubileí pomalu končí. Prožívali jsme léta vděčnosti za 800 let od přijetí stigmat, prvních jesliček v Grecciu, Sluneční písně a letos od jeho smrti.

Ve stejné době jsme viděli také staré a nové války, blízko i daleko. Větší bohatství bohatých, chudobu chudých. Chaos v politice a veřejném prostoru. Zdá se, že většina lidí má pocit neklidu, nespokojenosti, úzkosti. Znamená to, že požehnaný čas jubilea jsme promarnili?

Putovali jsme do Assisi a Říma, celebrovali jsme krásné bohoslužby, napsali jsme další knihy a dokumenty. A zdá se, že mnozí františkáni a františkánky nevěří, že mohou ovlivnit vývoj světa.

Čas, který volá po uzdravení

Takové hodnocení současného světa často dělá papež Lev XIV., např. v Poselství k 11. výročí modliteb za stvoření, píše: „Dnes jsme svědky mnoha krizí a velkého lidského utrpení. Zároveň se zdá, že narušování harmonické rovnováhy stvoření se zrychluje. Tyto jevy spolu souvisejí; jsou jediným voláním po uzdravení a míru, které vychází ze zraněného světa.“ Papežské řešení pro tuto krizi vychází z encykliky Laudato si’ a projektu integrální ekologie.

Papež připomíná, že nám Bůh dává sílu uzdravovat, usmiřovat a budovat civilizaci lásky. A tímto způsobem jsme voláni, abychom chránili (jak píše) mnohé „ekosystémy“, které nám byly svěřeny: ekosystémy stvoření, lidských vztahů i samotného lidského srdce.

Kdybychom byli schopni představit si svět, v němž by energie, které jsou v současnosti vynakládány na válku, byly nasměrovány k integrálnímu lidskému rozvoji, k překonávání chudoby, ochraně lidské důstojnosti a usmíření rozdělených národů, v takové vizi bychom odrazili víru v příchod Božího království.

Papež vidí, že ta cesta není snadná, ale je přesvědčen, že pro nás i celý svět jsou zaslíbením evangelia.

Jak propojit sacrum a profanum?

Zdá se, že jedním ze základních problémů je, že neumíme nebo nechceme propojovat sacrum a profanum, o jejichž propojení papež hovoří. Ekonomii, podnikání i ekologii často vnímáme jako oblasti oddělené od víry, které slouží především zájmům byznysu. Přitom právě tady můžeme naplňovat své křesťanské povolání být dobrými hospodáři a moudrými a prozíravými správci toho, co nám bylo svěřeno. Pracovat dobře pro sebe a svou rodinu, pro společnost i pro celý svět, který nám Bůh svěřil. A pracovat přitom udržitelně a eticky, s ohledem na důstojnost a práva bližního.

Naděje není čekání

Takový člověk se nebojí dívat na chyby minulosti, učí se jim rozumět a snaží se je neopakovat. Vidí současné politické, ekonomické, sociální i klimatické problémy a hledá v nich novou moudrost – takovou, která se z minulosti dokázala poučit. Nečeká, že svět změní někdo jiný, ale ptá se, co může změnit on sám. Má v sobě lidskou naději, která mu dává sílu jednat, a zároveň je otevřen Velké naději, která přesahuje jeho vlastní možnosti a směřuje k uskutečňování Božího království mezi námi.

Možná právě to je jeden z největších darů, které si z františkánských jubileí můžeme odnést: nečekat, až se svět změní, ale přijmout svůj díl odpovědnosti za jeho proměnu.

Stanislav Jaromi OFMConv

Jina verze tohoto textu je publikována v Katolickém týdeníku nr 38/2026
https://katyd.cirkev.cz/tema/co-muzeme-zmenit-my-sami_31884