Františkánský mistr

Svatý Bonaventura, serafínský filozof a teolog, generálni predstaveny řádu a první františkánský kardinál, má svůj liturgický svátek 15. července, kdy letos uplyne 750 let od jeho smrti v roce 1274. Stojí proto za to připomenout si jeho dílo a jeho odkaz.

Narodil se v roce 1217 v Bagnoregiu ve střední Itálii nedaleko Viterba. V roce 1235 začal díky finančním prostředkům svého otce studovat svobodná umění v Paříži. Tam se seznámil s řádem svatého Františka, do kterého vstoupil v roce 1243. V roce 1257 byl zvolen generálem řádu. Vzhledem k tomu, že se podílel na reorganizaci komunity, která se po smrti svatého Františka nesmírně rozrostla, byl nazýván druhým zakladatelem řádu. Bonaventura napsal dva životopisy Poverella z Assisi (Legenda major a Legenda minor). V roce 1273 se stal kardinálem biskupem a papež ho pověřil přípravou druhého lyonského koncilu, na němž měla být podepsána unie s východní církví. Dne 28. června 1274 bylo dohody dosaženo a Bonaventura pronesl kázání o jednotě církve. Krátce nato – 15. srpna 1274 – zemřel.

Dnes vidíme trojí odkaz, který nám svatý Bonaventura zanechal. Jako mistr teologie nás učí cestě moudré inteligence, díky níž můžeme dospět k hlubšímu pochopení naší víry. Jako řádový představený nám připomíná závazek, abychom svůj život učinili svědectvím oživovaným připraveností k obnově, aby náš život zůstal „zářivým zrcadlem svatosti“. Jako mystik nám ukazuje ústřední bod, z něhož vše vychází a v němž se vše naplňuje, totiž Krista Ukřižovaného. On nám z kříže uděluje „oheň Ducha Svatého“, díky němuž dosahujeme svého konečného cíle: „přenesení“ a „proměnění v Boha“, toho, který všechny věci naplňuje a činí je dobrými a krásnými.

Kristocentrické učení svatého Bonaventury představuje Krista jako klíč k dějinám spásy, „dokonalost vesmíru“, zdroj našeho znovustvoření. Pouze na Kristově cestě se můžeme nadchnout Bohem! Serafický doktor kontemploval Nejvyššího jako nekonečné tajemství dobra, které se skrze Krista dává ve všech skutečnostech. Otec, vrozený zdroj dobroty, zcela a nekonečně předává svou vlastní božskou přirozenost milovanému Synu, druhé a „prostřední“ osobě Trojice. V jejich vzájemném dechu Lásky jsou spojeni poutem Ducha, "daru, v němž byly dány všechny ostatní dary". Tento dar se dále šíří na celé stvoření a na každého tvora a obnovuje všechny k plnosti Boží lásky, která je nejvyšším Dobrem a veškerým Dobrem.

Privilegovaným odrazem trinitárního vztahu je lidská osoba, která prostřednictvím vlitého daru Ducha Svatého přivádí k dokonalosti tajemství obsažené v celém vesmíru. Právě v tomto antropologickém kontextu definuje svatý Bonaventura lidskou osobu jako mikrokosmos, a to nejen proto, že je srovnatelná s makrokosmem, ale také proto, že je jeho naplněním, nebo v opačném případě jeho destrukcí: neboť kvalita lidského života má určující vliv na kvalitu prostředí, v němž člověk žije.

o. Stanislaw Jaromi